CESTA MEZI SVĚTY

---

Příběh obrazu

Na noční hladině, kde se ticho odráží o hvězdný prach, plula dívka v malé loďce. Její bílý šat se třpytil, jako by byl utkán z měsíčních paprsků. V rukou držela vesla, ale nebyla to ona, kdo určoval směr – byla to luna, co ji k sobě přitahovala, jako by byla její dávno ztracenou matkou, volající své dítě zpět do náruče.

Měsíc stál nízko nad obzorem, obrovský a stříbrný, tak blízko, že se zdálo, že se jej dívka může dotknout. Voda pod ní zpívala tichou píseň – šepot vln, co ji houpal a vedl dál, až k samému okraji snu.

Plula nocí, aniž by se bála. Věděla, že tato cesta není obyčejná. Byla to cesta mezi světy – mezi tím, co je viditelné, a tím, co se skrývá v hlubinách lidského srdce. Každý tah vesel ji přibližoval k tajemství, které se ukrývalo v měsíčním světle.

Když zvedla oči, spatřila padající hvězdu. Usmála se a přála si, aby nikdy neztratila tuto odvahu – odvahu plout tam, kde ostatní zůstávají stát na břehu.

A tak mířila stále blíž a blíž k měsíci, k místu, kde se sny stávají skutečností a skutečnost sny. Tam, v náruči stříbrného světla, měla najít odpověď na otázku, kterou si v sobě nesla odjakživa: kam patří duše, když touží po domově mezi hvězdami.