SCHODY DO NEBE

---

Příběh obrazu

Uprostřed tiché noci, kdy měsíc dýchá své světlo skrze stromy a mlha šeptá prastaré písně, se otevřela stezka, kterou lidské oko spatří jen jednou za život —Schody do nebe.

Byly to schody, co nevedly nikam jinam než domů. Ale ne domů ve smyslu čtyř stěn a střechy. Byl to návrat domů — tam, kde všechno začalo. Tam, kde duše ví, kým je, i když tělo už zapomnělo.

Po těchto schodech kráčela bytost. Ne tělem, ale světlem. Byl to její odchod duše domů, klidný jako dech přírody, tichý jako třpyt rosy na ranním listu. Každý krok byl souhlasem, každé zastavení otázkou a každé nadechnutí — odpovědí.

Na vrcholu stála stará osamělá koruna stromu, ověnčená měsíční září. Nebyl to obyčejný strom. Jeho větve byly jako ruce, které vítají. A jeho stín říkal: „Vítej. Už není kam jít, protože jsi tady. Jsi doma.“

A právě tam, mezi tichem nebe a světlem luny, proběhl ten nejdůležitější zázrak — návrat k sobě. V okamžiku, kdy se duše zcela rozpustila v klidu, zmizel i strom, i měsíc, i schody. Ne proto, že by nebyly skutečné. Ale protože cesta domů nebyla nikdy venku. Byla uvnitř.

— Vítej doma…